Svěrák jako svěrák?

Když jsem v osmdesátých letech minulého století nastoupil do svého prvního zaměstnání, měl jsem jednoho zajímavého kolegu. Byl šikovný, zábavný a velmi vychytralý. Jednoho dne například vyfasoval ze skladu nový svěrák a ejhle, už druhý den ho měl doma a na svém ponku měl jakýsi starý obouchaný, co se mu doma povaloval v garáži. Stejným způsobem postupně obměnil i většinu nářadí a jako majstrštyk na závěr i vrtačku.

Tehdy jsem se tomu smál a pokládal jsem to za projev šikovnosti. Ostatně jednoz tehdejších přísloví to říkalo jasně: „Kdo nekrade alespoň hodinu, okrádá svoji rodinu“.

Posléze jsem na tuto událost změnil názor. Je jedno, že se jednalo o výměnu „kus za kus“ a jeho pracovní výkonnost nebyla zase až tak ovlivněna. Byla to krádež, pro kterou není ospravedlnění žádnou veselou říkankou.

Je možné, že i dnes můžeme být občas v pokušení o podobné „přemístění“ nějaké drobnosti od našeho zaměstnavatele domů, o využívání tiskárny nebo kopírky v zaměstnání k tisku soukromých dokumentů. Možná to pokládáme za drobnosti, možná si to dokážeme ospravedlnit před naším okolím.

Dokážeme si to ale ospravedlnit i před naším Pánem?

Selhává církev?

Nedávno jsem se při jedné debatě setkal s názorem, že církev v oblasti pastorace selhává. Přiznám se, že jsem o tomto výroku přemýšlel a jsem přesvědčen o tom, že není přesný. Správně bychom měli říct, že selhávají konkrétní lidé – a to nejen v oblasti pastorace, ale i jinde (a pochopitelně nejen v církvi).

Oblast pastorace je velmi široká a v dnešní době i poměrně náročná na odbornou erudici duchovního. Lidé jsou nejrůznějším způsobem zranění či deprivovaní a neodborná péče může napáchat spoustu škody s často nenapravitelnými dopady do dalšího života.

Pokud ovšem zmiňuji nutnost odbornosti, vlastně tak hovořím o nutnosti kooperace s dalšími odborníky z oblasti sociální péče, psychiatrie apod. Pak je ovšem otázkou, zda-li ego pastora připustí, že dobré úmysly a prostá víra v řadě případů nemohou stačit a naopak mohou napáchat mnoho dalších škod.

Křesťanský marketing

Je tomu více než dvacet let, co jsem se poprvé v životě dostal na obchodní školení. Na tomto školení nám přednášející vysvětlil, jakým způsobem nejlépe přesvědčit zákazníka, aby koupil můj produkt, jak vyvrátit jeho námitky a jak se o něj vůbec postarat. Jednou z věcí, která zde (a na podobných akcích vždy) zaznívá je tato: „Všechno je produkt, a to, co se zde naučíte, můžete aplikovat kdekoliv“.

Přiznám se, že jsem hodně přemýšlel nad tím, bylo-li by to aplikovatelné například při evangelizaci. Pokud bychom totiž dokázali evangelium správně definovat, provedli bychom dostatečný průzkum „trhu“, abychom byli připraveni na námitky a správně bychom pojali marketing, úspěch by se přece musel dostavit, protože evangelium je produkt jako každý jiný. Takto nějak by to zapadalo do linie obchodních dovedností na okresní úrovni.

Jenže!

Jenže evangelium není produkt, stejně jako volba mezi životem a smrtí není totožná z volbou barvy mého nového auta. Evangelium nelze lidem prodávat jako alternativní životní styl, protože evangelium není alternativou. Evangelium nelze marketingově definovat a zabalit do přijatelné podoby, protože na kříži, hříchu a pokání není nic, co by šlo zahrnou pod položku „příslušenství v ceně“.

Přesto jsme čas od času svědky toho, že církve (nebo paracírkevní organizace) – snad ze zoufalství nad prázdnými lavicemi k líbivému marketingu sahají. Připravují nejrůznější nízkoprahové aktivity, obrušují hrany evangelia a o hříchu a pokání nemluví. Kázání Božího slova se smrskne na bezobsažné, zato o to líbivější vyprávění, které neurazí a jde pěkně po srsti. Modlitby se odbydou během několika minut a je-li to pokroková církev, pak je nahradí hudbou, protože ta je – podle některých – pouze jinou formou modlitby (a lidé to mají raději). Minimálně to tolik nebolí.

Ale vraťme se ještě k tomu zvěstování evangelia. Hlavním důvodem, proč obchodní praktiky z dlouhodobého hlediska nefungují, je Duch svatý, který hříšníka usvědčuje a dává mu milost k pokání.

Závěrem ještě pár slov k evangelizaci. Přemýšleli jste někdy o tom, jakou motivaci máme k evangelizaci? Je cílem zvěstování Krista plný kostel, nebo plné nebe? Pokud je to plný kostel, pak můžeme být ve velkém pokušení evangelium vykastrovat na vánoční pohádku, velikonoční příběh a prima partu, co pořádá dětské diskotéky a grilovačky pro dospělé. Pokud je to plné nebe, a já věřím, že alespoň podvědomě to tak u nás je, pak se nemusíme bát prázdného kostela a můžeme lidem hlásat evangelium takové, jaké je.